V poslední době se v souvislost se jmenováním nových soudců vynořuje jako evergreen ministerstva spravedlnosti ČR opětovně požadavek na posílení soudů a to zejména počtem nových soudců, což se pravidelně používá jako argument, či spíše alibi pro politický nátlak na prezidenta, aby zkoumání kandidátů ponechal jiným a toto rozhodnutí „jiných“ pak přijal „v zájmu stabilizace rezortu spravedlnosti“. Nechme stranou zpolitizovaný spor o právo prezidenta nejmenovat navržené kandidáty. Obě strany mají mnoho argumentů pro obhajobu svého stanoviska, ale právě pro takové situace máme zákony, které na takové rozdílné pohledy mají mít recept. Není-li recept dostatečně jasný, je to jen vizitka nekvalitní práce právních expertů našeho zákonodárného sboru. Co se však zcela opomíjí je zapadnuvší věta, kterou ministr spravedlnosti omlouvá mládí čekatelů navržených do funkcí soudců. Jak nám pan ministr sdělil, není kde jinde brát. Podle jeho názoru je právnická obec rozdělena na ty, kteří „právo umí“ a raději pracují v komerční sféře a ve vlastní advokátní praxi a na ty, kteří „jsou v právu druhá liga“ a takové zase do soudcovského taláru nepotřebuje. Tato strohá argumentace by si ale zasloužila podrobnější a především odbornou analýzu. Nikde se již totiž občan nedozví, na základě jakých informací k takovým závěrům pan ministr dospěl. To nutně vyvolává otázky, jak se odborné prostředí právní obce zkoumá, zkoumá – li se vůbec. Jaké parametry splňují ti, kteří „právo umí“ a co již nezvládají ti „z druhé ligy“ a kde bere pan ministr jistotu, že i druhá liga v advokacii není více, než „divizní schopnosti“ současných soudců, natož teprve soudních čekatelů? Nestálo by za úvahu, posuzovat tuto důležitou oblast demokratické společnosti, jakožto pilíře spravedlivého posuzování práv občanů, více pragmaticky a méně politicky? Nepřinesla by prověřená praxe zahraničních justičních institucí více šancí na kvalitativní zlepšení v odbornostních předpokladech soudců, kdyby se po vzoru anglosaského či amerického systému nabízel soudcovský talár zkušeným advokátům. Tento postup však musí být doprovázen ani ne tak finančním ohodnocením, o jakém je v tomto řešení ministerstvo přesvědčeno, ale především musí nabídnout schopnému advokátovi místo, které je společností vnímáno jako prestižní a důstojné. Jestliže však každý „druholigový advokát“ (na místě Advokátní komory ČR bych se důrazně proto takovému sortování ohradil) vysoko předčí nového soudce ve znalosti práva a praktické zkušenosti s jeho aplikací, těžko můžeme očekávat, že soudci obecně (a ke škodě těch dobrých, zkušených profesionálů) i celý soudcovský stav se bude moci těšit tolik potřebné důstojnosti a prestiži. Bylo by laciné připomínat, že jednotlivá osobní selhání soudců pak poškozují plošně celý soudcovský stav. Tento jev však není výsadou soudců a pokud v jiné profesi někdo významně selže, dotkne se to celého stavu, ať se jedná o lékaře, policisty či řezníky. Je možné si představit ideálního soudce? Třeba takto? Advokát s dvacetiletou praxí, jemuž během jeho profesionální kariéry prošlo „rukama“ snad vše, co v právu je možné potkat se ve svých 45-50 letech uvolí k práci v justici. S vysokou odbornou erudicí a praktickou zkušeností složí nejprve předepsané zkoušky a poté slib při jmenování prezidentem republiky do funkce. Kauzy, které mu jsou přiděleny řeší rychle, správně a efektivně, tedy nezatěžuje v odvolacím řízení nadřízené soudy. V ročním hodnocení je shledáno, že v jeho kauzách bylo rozhodnuto při prvním jednání a do odvolání šlo pouze 5% rozhodnutí. Za pět let je takový soudce povýšen do nadřízeného soudu a na jeho místi přichází podobně zkušený advokát, jakým byl on před pěti lety. Ano, můžeme si takového soudce představit. Schází však pro takovou představu několik předpokladů. Kromě již zmíněné analýzy mezi advokáty by bylo prospěšné provést posouzení činnosti zodpovědných ministerských úředníků. Jak oslovuje Ministerstvo spravedlnosti Advokátní komoru s požadavkem na doporučení do registru čekatelů? Kolik z nich využívá v poměru k čekatelům tzv. ze školy? Jak aktivně pracuje s potenciálem právních odborníků? Nebylo by vhodnější namísto kancelářské praxe u soudu, aby čekatelé, když už musejí mít svou „líheň“, aby takovou líhní byly praxe v advokacii a to alespoň deset let? Taková praktická zkušenost pak zcela jistě dodá rozhodnutím soudce při jeho práci jednak důležitou zkušenost a jednak tolik potřebnou prestiž a důstojnost. 21.12.2005 MarS ... více na této straně.