„Tak mě nevzali na medicínu, ještě že jsem se přihlásil i na „peďák“, tam si rok odpočinu a pak to zkusím znovu“. Poměrně frekventovaná replika neúspěšného zájemce o studium na některé z našich vysokých škol, které mají trvale převis poptávky před možnostmi dané školy. Stručně řečeno to znamená, že takový student namísto důkladné a pečlivé přípravy pro zkoušky na frekventovaný obor počítal se zadními vrátky a tak způsobí obsazení místa na škole o kterou fakticky nestojí, zároveň však zabírá místo studentovi, pro nějž byl možná tento typ studia jeho první volbou. Jen zdatný matematik by mohl spočítat důsledky tohoto kolotoče první a náhradní volby. Proč je tomu tak a co umožňuje v masovém měřítku tuto praxi? Připusťme, že jedním z faktorů je nízký faktor zodpovědnosti, který je však akcelerován ještě skutečností, že takový postup nemá žádnou sankci a to ani v podobě (nebo především) finanční ztráty. Přiměřená výše školného (a co je přiměřené je jinou, i když jistě důležitou otázkou) by zcela určitě vedla potencionální studenty k mnohem zodpovědnějšímu přístupu při volbě vysoké školy, pokud by špatná volba sebou nesla finanční riziko. Tedy pouze hypoteticky, pokud by se na medicínu na Karlovu univerzitu hlásilo 15 tisíc zájemců, co by mělo fakultě bránit všechny studenty přijmout, vybrat příslušné školné a dále jen do dalšího semestru pustit jen takové studenty, kteří splní náročná kriteria studia. Ano, znamenalo by to pro první a druhý semestr zajistit násobně vyšší kapacitu učeben i pedagogů. Ovšem pro kvalitu budoucích absolventů by to znamenalo umožnit pedagogům zvýšení laťky na nároky znalostí a vědomostí, protože by bylo kvantitativně z čeho vybírat. Navíc by studenti diametrálně odlišně zvažovali své přihlášky, protože by museli velmi pečlivě a s vědomím rizika finanční ztráty hodnotit své šance na úspěšné dokončení studia dané disciplíny. Jako planým se pak jeví argument, že by školné diskriminovalo sociálně slabší studenty. Pokud má člověk zájem zajistit si prestižnější a lépe placené zaměstnání, investuje do své kariéry čas i peníze. Pokud chce recepční pracovat v pěti hvězdičkovém hotelu, dva světové jazyky jsou minimum, s čím musí počítat. Studium je v jazykové škole za peníze. Taktéž budoucí lékař míří k nadprůměrným příjmům, i on by měl počítat s investicí do svého vzdělání. Pokud by pouze nedostatek finančních prostředků měl být překážkou k dosažení vzdělání, nechť stát převezme tuto tíhu, avšak po dokončení studia ji studentovi vyúčtuje a to bez ohledu na úspěšnost či neúspěšnost, či spíše zvýhodnit úspěšné absolventy bonusem ve formě slevy. Takováto motivace vyvolá u inteligentního člověka v zásadě dva důležité navazující kroky. Zaprvé zodpovědnou volbu studijního oboru a zadruhé snahu o co nejlepší výsledky ve studiu. Co víc bychom si mohli přát, než zodpovědné a vzdělané lidi. Docílené této mety však dozajista nevede přes nezodpovědný a mnohdy jen nahodilý výběr vysoké školy s jistotou, že i jen průměrné výsledky postačí k úspěšnému dokončení studia. Však on to někdo zaplatí a když se nedaří, co zkusit jinou „vejšku“?. A nebo odjet do Itálie sbírat jahody? Takto uvažovat může jen někdo, kdo nemá ve „hře“ své peníze. Ať již vložené rodiči, nebo půjčené od státu. Viděno tímto pohledem, zda se, že absence školného škodí jak školám, protože se trvale potýkají s nedostatkem peněz, tak společnosti, která mnohdy získá průměrného absolventa, který vystudoval obor, který ani studovat vlastně nechtěl, a v neposlední řadě i samotnému studentovi, protože škola šetří kde může, moderní trendy se dostávají do škol se zpožděním a potlačení prvku zodpovědnosti také není dobrou přípravou na samostatný život, který by měl zdravý člověk žít na svůj účet. Stará pravda říká, že co je zadarmo, bývá nejdražší. V případě vzdělání „zdarma“je to přímo učebnicový příklad, jak si drahého vzdělání hrazeného z veřejných zdrojů jeho příjemci zdaleka neváží tak, jak by si zasloužilo. Vzdělanost národa a kvalita vzdělání jsou cennou hodnotou a kultivace této hodnoty by měla být společným zájmem všech. 11.3. 2006 MarS ... více na této straně.